2. etapa letu:
Tromso - základna Longyearbyen (Špicberky)

Let IFR ve FL100, navigace pomocí GPS a jednoho NDB, umístěného na ostrově Bjornoya na trati. Cca 4 hodiny letu přes moře. V této oblasti chybí mapový podklad pro GPS navigaci, komunikace na VKV neexistuje. Jediné spojení je přes satelitní telefon.

Letiště Svalbard - Longyearbyen (ENSB/LYR) má asfaltovou dráhu 10/28 s ILS o délce 2,323 m s terminálem, dostavěným v roce 2005 (pravidelné linky do Tromso a Osla - SAS, Norvegian, West Air Sweden). Pro zajímavost - 29. srpna 1996 se 14 km od tohoto letiště stala nejtragičtější letecká nehoda v Norsku - letoun TU-154M Vnukovo Airlines na cestě z Moskvy narazil do hory a zahynulo všech 141 lidí na palubě.

Ale zpět k Moravě. V historii tohoto letiště se jednalo o vůbec první přistání českého letadla a českých pilotů. Protože letiště odbavuje pouze turbovrtulová letadla a jety, musely se sem kvůli Moravě přesunout sudy s AVGAS-100 pro její pístové motory M-337. Část těchto sudů bylo nutné ještě přepravit dále na základnu Barneo, 150 km od pólu, aby se dalo cestou zpět natankovat. Při příletu Moravy bylo všechno palivo ještě zde, takže posádka navíc ručně přečerpala palivo do menších sudů a umístila je do ruského AN-74, který je pak přepravil na Barneo.

3. etapa letu:
Longyearbyen - severní pól - Longyearbyen

Protože bylo nad očekávání vynikající letové počasí po celé trase, posádka prohlédla vybavení, vyfasovala kulovnici na medvědy a popotvrzení, že palivo dorazilo na Barneo, odstartovala k dobytí severního pólu

Teplota kolem -25 stupňů, CAVOK, let VFR, v hladině FL100.

Na předních sedadlech v letadle je teplota příjemných 20-22 stupňů, na zadních kolem nuly (pečlivě seřízená klimatizace technikem tak, že limonáda ze zadního sedadla je doslova, jak vytažená z ledničky"). Posádka je oblečená do neoprenových obleků a v botech, certifikovaných na teplotu -72 stupňů.

Navigace: IFR, 3 x GPS, z toho jedno nastaveno tak, že už z Prahy ukazuje zbývající vzdálenost k pólu - nyní 1200 km. Na souřadnici 89-56-34 severní šířky sklesává Morava z FL100 na cca 2000 ft altitude (600 m) a jako první pístový letoun v historii dosahuje vzápětí prokazatelně souřadnice 90-00-00 severní šířky (resp. 89-59-59, 90 stupňů neumí zobrazit ani GPS... Letadlo opisuje kruh kolem pólu a GPSky synchronně ukazují míjení všech poledníků. Cesta kolem světa za 2 minuty.Je 5. dubna 2008, po 19 hodině místního času.

Posádku v tuto chvíli čeká nejobtížnější část cesty - přistání na ledové kře Barneo, dotankování za chodu a vzlet ze kry. Problém je Barneo vůbec najít. Vizuálně je to nemožné - bílá neoznačená dráha na bílém ledu, táhnoucím se 1000 km všemi směry. Při cestě na pól proto piloti zavolali telefonem na Barneo, byla jim předána aktuální poloha letiště. Zhruba po 150 km zpáteční cesty, se L-200 blíží k ledové VPD (Barneo je letiště bez kódu, RWY má délku 800 krát moc metrů, VFR). Při příletu se naváže kontakt s místním AFISákem, který vám ruční radiostanicí předá obvyklé meteoinformace (dnes: 5kts z boku) a jako bonus pak nadiktuje aktuální polohu letiště jako takového. Zatímco Morava kroužila nad pólem, dráha se posunula o kus stranou. Posádka provedla před přistáním průlet (gear-check) a teprve pak piloti předvádí ukázkové přistání na kola (ne na lyže...) na ledovou kru.

K velkému překvapení vybíhá na dráhu jakýsi marshaller, který dvoustovku vede na stojánku s čekajícími barely AVGASu. Ostatní personál základny udiveně přihlíží. Takové letadlo nikdy neviděli - ruský AN-74D vypadá skutečně jinak. Nastává nejnamáhavější část výpravy - při stále běžících motorech a -25 stupních je třeba doplnit cca 400 litrů benzínu ruční pumpou a k tomu ještě udržet zvědavé polárníky v bezpečné vzdálenosti od běžících motorů.

Posádku čeká ještě cca 1200 km dlouhý let přes Barentsovo moře zpět na základnu Longyearbyen. Pro Moravu jde ale o jednoetapový let, protože motory na Barneu stále běží a musí tak vydržet asi 10,5 hodiny provozu v kuse.

Let z Barneo probíhá za VFR ve FL100 s netrpělivým očekáváním, kdy se ozve NDB ze Špicberk. Morava přistává zhruba v 1,30 a.m v Longyearbyen.

4. etapa
Longyearbyen - Tromso - Oslo - Vodochody

Po důkladné předletové kontrole letadla ze Špicberk, kdy bylo zjištěno, že výlet na pól letadlu absolutně neuškodil, podala posádka FPL, vrátila kulovnice a vydala se na zpáteční cestu do Vodochod, kam letadlo dorazilo 9. dubna 2008 odpoledne.

Dobrodruhů, kteří letěli na pól letadlem s pístovými motory, není v historii až tak mnoho - a těch úspěšných ještě méně. Počínaje leteckou expedicí pánů Byrda a Bennetta v roce 1926 - vzali na to třímotorového Fokkera, ale na pól nejspíše ani nedoletěli, a konče ruskými a americkými výpravami (1948, 1945), které u pólu přistály, ani jedna z nich však nedosáhla severního pólu vzduchem. Česká výprava pánů Bolda a Santuse je tak zřejmě opravdu první na světě, která prokazatelně obletěla severní pól v letadle s pístovými motory. Proto patří posádce, konstruktérům slavné Moravy, i všem technikům, kteří se na expedici podíleli, obrovský obdiv.

Podle vyprávění Ing. Petra Bolda
© 2008 Pavel Svoboda
Foto © 2008 Petr Bold